Ve čtvrtém i pátém ročníku je “in” Deník malého poseroutky. Četly ho i moje dvě děti. Nejsem zrovna zastáncem tohoto žánru, ale je pravda, že slyšet v této době za dveřmi dětský smích způsobený nepovinnou četbou je balzám na duši nejen učitelskou. Netajím se tím, že v roli malého poseroutky jsem tak trochu i já. Už dvě hodiny vím, že mě s mojí třídou páťáků čeká křest hybridní výukou. Asi si ten Deník malého poseroutky otevřu, a ještě, než přijde KHS určený začátek “hybridu”, zhltnu pár stránek. Jen tak cvičně, pro uvolnění, smích prý léčí!
Na poslední poradě, kde jsme ještě seděli s kolegyněmi a kolegy v jedné místnosti a mohli vnímat tváře, pohledy, úsměv, atmosféru, jsem si brýle při prezentaci na téma „Hybridní výuka“ nenasadila. Proč? Moje třída to určitě odkroutí ve škole, jakápak distanční výuka! Tohle nás nepotká! A navíc mám z dob dětství jakousi averzi ke slovu hybrid. Nikdy mi vlastně nikdo pořádně nevysvětlil, co hybrid je, ale pro mě to má pachuť něčeho dlouhodobě nepoužitelného, splácaného, jakéhosi klonu něčeho funkčního, ale v jiném kabátě a pro víc příležitostí, takže pro žádnou vlastně konkrétně. Hybrid a škola? No tak to ani náhodou!
BUM! Jste v tom. Hybridní výuka startuje ze dne na den. Kráčím ráno v 7 hodin do třídy, která zeje prázdnotou. Chystám si počítač, materiály k výuce a doufám, že děti budou v pohodě, však už to znají. Rok a půl jsme jeli v režimu online dnes a denně. Zdravím své prima žáky a bez dlouhých proslovů se vrháme na učivo. Po češtině balím počítač a běžím do třídy, v níž jsou živé tváře dětí, které zatím nikdo do virtuální školy neposlal. Je to óda na radost. Povzbuzení smyslů, užívám si to. Vím, že po přestávce mě opět čeká kanál v Teams, kterým se budu snažit svým žákům nasoukat do hlavy jednotky obsahu. A v tomto rytmu si zacvičíme nejméně týden.
Už i mě dohnal covid. Jsem očkovaná, žádné strachy. Zatím to jde, učit online zvládnu. Po dvou hodinách “na dálku” jsem tak vyřízená, že jsem ráda, že další přímý přenos je až za 26 hodin. Věřím, že do té doby se dám dohromady a budu schopná vysílat. Některé děti se vracejí zpět do školy, výuku chystám i pro ně. Z covidového obýváku je to jediný způsob, jak zůstat se všemi žáky v kontaktu, aspoň něco naučit a nezbláznit se z myšlenek na možnost zhoršení zdravotního stavu.
Děti i rodiče jsou skvělí. Nabízejí mi možnost obstarat nákup. Vyhrknou mi slzy, když čtu SMS zprávy plné podpory, pochopení, povzbuzení. Tisíckrát děkuji za to, jakou mám třídu, děti, rodiče!
Většina distancovaných žáků už je zpět v prezenční výuce. Týden povinné karantény uběhl a já říkám dětem na poslední online hodině, jak to bude fajn, až si ve škole budeme povídat o adventu, jak si pustíme koledy, vyzdobíme třídu a napíšeme dopis Ježíškovi. Posílám jim na hudební výchovu povzbuzující pecku od Marka Ztraceného a Hanky Zagorové „Vánoce jako dřív“ a chci tomu textu nejen věřit, chci ho i prožít. Se svou rodinou, se svými žáky, kolegyněmi, kolegy, vedením, všemi, kteří už nechtějí být hybridní! Bože, jak se těším!
Na displeji mého telefonu se objeví známé číslo. Hola, škola volá. Nohy i ruce mi dřevění a moc se mi nechce hovor vzít. Co kdyby se ozvalo to dobře známé: „Jste v karanténě!”, a děti, sotva si hodily první sněhovou koulí před školou, by byly nuceny dalších X dní trávit advent ve společnosti hybridní výuky s hybridními učiteli, hybridními zážitky ve světě, který se tomu předvánočnímu podobá jen virtuálně? To bude dobrý. Už jsme přežili horší věci. Hledám baterku s gumičkou. Jedna moc fajn kolegyně, jejíž nadhled bych chtěla mít, mi napsala: „S humorem jde všechno lépe. Věř a víra Tvá Tě uzdraví, ale BACHA! Kvůli energetické náročnosti je vypnuté světlo na konci tunelu. Tak si připravte čelovky.” Čelovku má na hlavě manžel, o baterku právě losují mé děti. Přijímám hovor a jdu si do knihovny pro Deník malého poseroutky. Ještěže jsem kdysi dávno nakoupila deset dílů. Bude to stačit?
Mgr. Radka Kracíková