27. 5. – 31. 5. 2024
Blankytně modrá obloha, vůně lesa, zpěv ptáků, zářivé barvy květů, to vše jsme mohli zažít na vlastní kůži v Harrachově. Na školu v přírodě jsme se těšili už od září, ale s blížícím se termínem odjezdu v květnu naše očekávání a nadšení stále vzrůstalo.
Příprava ve škole i doma byla důkladná. Dohodli jsme se, kdo s kým bude na pokoji, vytvořili si dveřní znamení a pojmenovali jsme se. Najednou jsme byli Sparťani, Anakondy, Salámisté, Rosničky, Pomněnky, Hříbata a Divoženky od Mumlavy. Založili jsme si svůj deník a ve škole jsme se seznamovali s místem našeho pobytu – s městem Harrachov, s naším ubytováním Sport hotel Mumlava a samozřejmě také s krkonošskou faunou a florou.
Nastal den D – pondělí 27. 5. 2024 – den, kdy na týden ztratíme z dohledu své rodiče, sourozence, domov, své zvířecí kamarády i svůj mobilní přístroj. Přiznáváme se dobrovolně, že někteří z nás při odjezdu měli slzy na krajíčku, nebo dokonce se pár slz skutálelo po tváři. Ale o několik km dál se nám už zase objevil úsměv, chmury zahnalo povídání s kamarádem. Každou chvíli jsme naslouchali našim spolužákům, kteří nám vyprávěli o městech, kterými jsme projížděli. Všichni jsme si totiž před školou v přírodě vylosovali lísteček s názvem nějakého zajímavého místa, které navštívíme. Doma jsme si písemně nachystali svá vyprávění, naučili jsme se je zpaměti a poté je prezentovali přesně na tom daném místě.
„Tak hurá, za naším týdenním dobrodružstvím!“ Program je bohatý a zážitky na nás čekají.
V pondělí při cestě do Harrachova jsme se ponořili do podzemí. Bozkovské jeskyně nám poskytly procházku v labyrintu chodeb s krásnými krápníky, podzemními jezírky a zavěšenými netopýry. Po obědě jsme prozkoumali centrum Harrachova, informační centrum, kostel svatého Václava, park J. Harracha, naučnou stezku Rybárna a Anenským údolím jsme se vraceli zpět. Po večeři jsme navštívili horskou službu, pan Brožek byl skvělým odborníkem, který nás zasvětil do své práce – horského záchranáře. Návrat, večerní hygiena, pohádkový příběh na dobrou noc, to už se nám klížily oči a my s hlavou plnou dojmů usínali.
„Crrrrr,crrrrrr…!“ Ve tři čtvrtě na sedm jsme se probouzeli. Osvěžující ranní běh a rozcvička nás naladila na každý další den. Vydatná snídaně posilnila naše tělo i mysl. A naše nohy nás nesly za dalšími objevitelskými zážitky. V úterý dopoledne jsme obdivovali kapli svaté Alžběty, výrobu skla ve zdejší sklárně, v muzeu krásné skleněné výrobky. Cestou zpět jsme se prošli několik kilometrů po známé Stezce Českem. Při našem pochodování jsme hráli stopovanou a v okolí ubytování jsme hledali ukrytý poklad. Kolem oběda sluníčko zastínili mraky a z oblohy se spustil liják, a tak celé odpoledne jsme strávili na hotelu. Hráli jsme různé týmové hry, malovali na trička, zapisovali do našeho deníku, plnili badatelské úkoly. Po večeři jsme ještě stihli hrát vybíjenou, míčového krále, naučit se novou hru „Kde je moje prase.“ Tmy venku přibývalo a postel už na nás líbezně volala.
Středa byla dnem velké výzvy. Den začínal stejně jako v úterý, ale pak nastala příprava batůžků na celodenní výlet. V devět hodin jsme s velkým odhodláním kráčeli přímo za nosem směr Ručičky, Dvoračky, Zadní Plech, Krakonošova snídaně a podél řeky Mumlavy k nádhernému Mumlavskému vodopádu. Sluníčko svítilo, nálada byla skvělá, nohy nestávkovaly a nesly nás k našim zvoleným turistickým zastávkám. Na Ručičkách jsme se skvěle občerstvili, provětrali naši peněženku. Na vycházkové trase Liška pod Lysou horou jsme úplně oněměli a kochali se krásou zdejších výhledů. Na Dvoračkách začalo trochu fučet, ale nás to neodradilo, štrádovali jsme si to na Zadní Plech. Plnili jsme týmové i badatelské úkoly, a tak nám cesta pěkně ubíhala. Najednou jsme zaslechli zpěv vody. Řeka Mumlava nás vedla dál až ke svému vzácnému klenotu. V očích úžas a s tělem bojujícím s únavou jsme pozorovali, jak voda padá z dvanáctimetrového skalního stupně dolů. Ten pohled byl dechberoucí a zároveň léčebný. Přenesl nás na hotel a my jsme nevěděli ani jak. Po vynikající sladké večeři jsme opět plni elánu lezli po horolezecké stěně, skákali na trampolíně, hráli míčové hry i fotbal. A pak už jen hygiena, pohádka před spaním a klidný ničím nerušený spánek.
Čtvrteční dopoledne se neslo v duchu týmové hry – dračí bojovka. Následovalo lesnické muzeum Šindelka a po obědě výstup na Čertovu horu. Byli jsme překvapeni výškou skokanských můstků, ale i jejich chátrajícím stavem. Z vrcholu „Čerťáku“ jsme pokračovali směrem k Rokytnici – přes rozcestí Studenov se zastávkou u Janovy skály. Do dočasného domova jsme se vraceli přes Rýžoviště. Poslední večer byl naplněný hrami a různými námi oblíbenými aktivitami. Nezapomínali jsme doplňovat informace, mapy, obrázky i zápisy našich výletů do našeho deníku.
V pátek jsme završili naše objevitelské a badatelské úsilí v hornickém muzeu – toulali jsme se v podzemní štole. S helmou na hlavě jsme hltali povídání zkušené průvodkyně. V muzeu jsme obdivovali různé nerosty a horniny. Někteří z nás si je zakoupili na památku. Před obědem jsme zhodnotili průběh školy v přírodě, naše aktivity, práci v týmech. K obědu jsme si smlsli na vynikající šunkové nebo sýrové pizze. Dobalili jsme věci do kufru. Rozloučili jsme se se skvělým personálem a mířili zpět domů se zastávkou na rozhledně Štěpánka.
Náš pobyt v přírodě utekl jako voda a my moc děkujeme skvělé paní učitelce a zdravotnici v jedné osobě Ivance Čepkové, která něžně ošetřila každou naši bolístku. Její zásluhou jsme ve zdraví všichni dorazili do našich domovů. Paní vychovatelce Lucce Svobodové a praktikantce Katce Hakenové za perfektní péči a přípravu aktivit. Naší paní učitelce Broně Podhajské za bohatý program a podporu v našem bádání a objevování světa kolem nás. A já Vám, milí koumáci, děkuji za vysoké turistické nasazení, přátelskou týmovou atmosféru i spolupráci a úsměvy na tvářích.
Koumáci a p. uč. B. Podhajská
